Halloween

Ráno se tvářilo klidně, jako by se nic nedělo, a přitom se na školních chodbách odehrávalo nemalé divadlo podivností. Běžné vyučovací hodiny ustoupily stranou a chodby začaly pulsovat směsí napětí, chaosu a drobné absurdity. Studenti se rozdělili do skupin a vkročili do světa, kde pravidla měla jen takovou váhu, jakou jim přisoudil smích, protože sedmnáct stanovišť bylo koncipováno tak, aby prověřilo nejen důvtip a šikovnost, ale i schopnost neztratit tvář, když přenášíte mumii, svazujete špagety či vám ruleta Hannibala Lecktera vytočí možnost ochutnat kobylku. Byly zde i další výzvy, se kterými se žáci museli popasovat:  Věž křiku hrozila zhroucením při sebemenším zaváhání, Tanec mrtvých ukazoval rytmus, který si nikdo netroufal měřit, logická volba Cesty smrti nabízela dilemata, jež by zahanbila i zkušeného mudrce, přenášení lebky na kostlivém pařátu prověřovalo trpělivost, Rozklad a tangramy testovaly důvtip a Černé historky spolu s kvízem u monster dokazovaly, že strach a smích mohou jít ruku v ruce.

Maturanti, ti skvělí stavitelé chaosu, se smíchem sledovali, kdo mumii odnese, kdo věž zkrotí, a kdo v tanci mrtvých dokáže přežít vlastní trapnost, přičemž zapisovali body s ironickou elegancí. Bez jejich nápadů by zůstal den prázdným shonem; díky nim se škola změnila v místo, kde podivnosti měly hodnotu, improvizace se počítala jako úspěch a zábava byla měřítkem všeho.

A výsledky? První místo Příšery ze školní šatny, druhé Vymetači pavučin, třetí místo ukořistily Strašidelné Sněhurky. Nakonec se ukázalo, že škola může být laboratoří radosti, improvizace a smíchu, a že hranice mezi učením a podivností je tak tenká, že ji přejdete s úsměvem, bodovanou selfie v ruce a pocitem, že největší lekce jsou právě ty, které se nedají vyčíslit.