Aktuální informace

Hororový den - projektová výuka

  Na naší střední škole jsme se rozhodli realizovat den plný napětí a zábavy. Cílem projektové výuky s tématem hororu bylo rozvíjet u studentů kritické a analytické myšlení skrze zkoumání literárních a filmových prvků, které vytvářejí atmosféru strachu. Žáci si nejen rozebrali žánr do poslední kapky krve, ale také měli možnost vybrat si film dle svého uvážení.

  Projekt začal teoretickým úvodem, kde jsme studenty seznámili s historií hororového žánru, jak v literatuře, tak ve filmu. Diskutovali jsme o tom, co dělá horor děsivým, jaké jsou hlavní prvky hororu a jak různí autoři a režiséři pracují s napětím. 

  Součástí projektu byla i filmová projekce nejznámějších hororových filmů, jako například „TO“ podle Kingova románu nebo klasika „Mlčení jehňátek“ od Thomase Harrise. Po každém promítání následovala reflexe o technikách vytváření strachu – od hudby a kamery až po práci s psychologií postav.

  Žáci měli také za úkol vytvořit vlastní krátké hororové příběhy. Tento praktický přístup jim umožnil lépe pochopit, jak složité je vytvářet napětí a jakou roli v tom hraje příběh, prostředí a postavy.

  Výsledkem projektové výuky bylo nejen zlepšení analytických dovedností žáků, ale také kreativní spolupráce napříč třídami,  rozvoj schopnosti pracovat s literárními a filmovými žánry. Projekt zároveň podporoval kreativitu, týmovou spolupráci a schopnost propojit teorii s praxí prostřednictvím tvorby vlastních příběhů. Záměrem bylo, aby studenti nejen lépe porozuměli mechanikám hororového žánru, ale také posílili své dovednosti v oblasti práce s narativem, vizuálními médii a psychologií postav.

A pokud i Vás zajímá něco málo z historie hororového žánru, pokračujte ve čtení.

  Hororový žánr sice není tak starý jako jiné literární směry, ale v dnešní době se s ním setkáváme stále častěji. Už dávno si našel pevné místo ve filmech a počítačových hrách, které jsou díky stále lepším efektům čím dál tím reálnější. A to není vše – horor se prosazuje i ve výtvarném umění a literatuře. Proč nás vlastně tolik přitahují děsivé příběhy a hrůzostrašné výjevy? Co v nás vyvolává fascinaci bizarními a odpudivými věcmi? Možná se odpovědi na tyto otázky dozvíte, až se hlouběji ponoříte do světa hororu…

  Základ spočívá v přirozené lidské zvědavosti a touze po novosti. Ve snaze zahlédnout něco nevšedního, snad dokonce i šokujícího, se lidská fantazie, popřípadě člověk sám, krůček po krůčku uchyluje i do míst, která nelákají nádhernými barvami, půvabnými tvary a libozvučnými melodiemi. Je tomu přesně naopak, světlo a zářivé barvy střídá mlha, šero a tma, v níž se tvary zdají býti groteskně pokřivené, tajemné kakofonické zvuky mrazí do morku kostí, rozum ustupuje do pozadí a zůstávají jen emoce ovládající ochromené tělo.

  Horor sice není tak starý jako jiné žánry, ale jeho historie je plná zajímavých momentů. Všechno začalo už v 18. století s gotickým románem, kdy spisovatelé jako Horace Walpole nebo Mary Shelley (ano, ta, co napsala Frankensteina) začali experimentovat s tajemnými hrady, příšerami a temnými tajemstvími. A pak přišel Bram Stoker s Draculou, což byla fakt bomba – představil světu upíry, kteří dodnes vládnou hororovým příběhům. Horor se postupně měnil, a zatímco v literatuře děsil čtenáře knihami, ve 20. století dorazil do kin s takovými peckami jako Nosferatu nebo Psycho. Od té doby se žánr jen rozrůstá a posouvá hranice toho, čeho se dokážeme bát.

  Zajímá vás, co dělá horor tak děsivým a napínavým? Noel Carroll, expert na horor, přišel s teorií, že většina hororových příběhů má několik základních kroků. Když je všechny poskládáte správně, dostanete pořádnou dávku strachu a napětí. Tak se na to podíváme…

1. Manifestace monstra – První setkání s temnotou Představte si to: začíná to v klidu, ale najednou zahlédnete něco ve stínech. Nemusíte hned vidět celé monstrum – stačí náznak, třeba jeho stín nebo první oběť. Už teď víme, že venku číhá něco zlověstného, a čekáme, kdy udeří. Adrenalin stoupá.

2. Objevení monstra – Vidět neznamená uvěřit Tady to začíná být zajímavé. Hrdinové nebo skupinka postav objeví monstrum – ale hádejte co? Nikdo jim nevěří! Policie, vědci, armáda – všichni si myslí, že jsou blázni. A tohle přidává příběhu parádní dávku napětí. My víme, že mají pravdu, ale co teď, když je nikdo neposlouchá?

3. Hledání důkazu – Na lovu příšery Náš tým ví, že musí najít důkaz, aby ostatní přesvědčili. Takže se vydávají na šílenou výpravu za příšerou. Tady začíná hon na důkazy – nahrávky, fotografie, nebo dokonce tělesné pozůstatky. Každý krok může být poslední, protože monstrum nikdy nespí!

4. Prokázání existence – Čas tlačí, příšera roste Podaří se jim získat důkaz, ale přesvědčit ostatní není snadné. Tady to začíná být napínavé – diváci už všechno ví, ale ve filmu to postavy stále ignorují. A zatímco oni se hádají, příšera získává čas, sílu a připravuje se na další útok. V této chvíli si říkáte: „Kdy už jim to konečně dojde?“

5. Konfrontace – Boj s temnotou Tak a teď jde do tuhého! Lidstvo se rozhodne čelit monstru přímo. První pokusy většinou skončí

špatně – je to chaos, zmatek, někdo určitě nepřežije. Ale naši hrdinové jsou odhodlaní. Každá porážka je učí, jak s monstrem bojovat, a připravují se na poslední střet.

6. Závěr – Konec… nebo ne? Nakonec většinou (ale ne vždy!) lidstvo zvítězí. Příšera je zabita, roztrhána na kusy nebo utíká pryč. Jenže! Horory často končí jedním malým náznakem: možná, že monstrum není úplně zničeno. Možná se vrátí. A právě tohle vás nechá sedět s pocitem, že to ještě neskončilo.

Tak tohle je struktura klasického hororového příběhu. Začíná malým náznakem strachu, graduje přes šílenství a zoufalství a končí napětím, které může pokračovat i po závěrečných titulcích…

Téma: Lovec a kořist v hororu – Kdo chytí koho?

  V hororech najdeme často téma, které je staré jako lidstvo samo – lovec a kořist. Představte si to jako extrémní verzi hry na „četníky a zloděje“ – někdo utíká, druhý ho pronásleduje. Je to jednoduchý a napínavý princip, který nás baví už od pradávna. V hororu je ale o dost temnější. Zloduch (většinou nějaká příšera, vrah nebo nadpřirozená bytost) loví své oběti. Ale co když to oběť nevzdá? Co když se v průběhu příběhu vzchopí a začne bojovat o svůj život?

  A tady přichází zvrat – oběť přestane utíkat a začne sama pronásledovat svého trýznitele. Najednou se role otočí: z lovce se stává kořist a z kořisti lovec. Kdo vyhraje? Kdo přežije? Zničení jednoho z nich obvykle znamená konec celého příběhu – a proto nás to drží v napětí až do poslední chvíle.

  Horor, stejně jako jiné žánry, má za úkol vyvolat v lidech emoce. U hororu je to hlavně strach. Kromě toho ale může někdy záměrně vzbuzovat i jiné pocity, jako třeba odpor, znechucení nebo překvapení. Aby se tyto emoce mohly objevit, musí je něco vyvolat – nějaký konkrétní objekt nebo situace.

  Pro hororové příběhy nemusí být prostředí vždy složité, ale často jsou vybírána místa, která už sama o sobě působí strašidelně a tajemně. Třeba opuštěná místa, ruiny, hřbitovy, márnice, staré kostely, temné lesy, nebo zámky plné tajných chodeb. Tato místa mohou být spojena s něčím špatným, jako je smrt nebo nehody, což přidává na děsivosti.

  Taková místa fungují dobře, protože v nich snadno vzniká strach z neznáma. To se často děje tak, že se do běžného života přidá něco zvláštního nebo nevysvětlitelného. Například, když jde někdo v noci po temné ulici, vítr fouká, mezi mraky na chvíli vykoukne měsíc v úplňku, a v křoví vedle cesty se ozve zvláštní šustění, je těžké nepředstavovat si duchy, příšery nebo nebezpečné lidi.

  Horory často využívají i příběhy spojené s určitým místem – třeba "městské legendy". Ty jsou strašidelné historky, které se předávají dál a dál, a i když nikdo přesně neví, kdy a kde se staly, lidé o nich slyšeli. Často se příběh mění, aby lépe zapůsobil na posluchače.

  Umělci málokdy dodržují přesná pravidla a často si vypůjčují motivy z jiných žánrů. Podobně je to i u hororu – najdete v něm postavy nebo příběhy, které jsou běžnější v jiných typech literatury. Když se tyto prvky zkombinují s klasickými hororovými prvky, vznikají různé podžánry hororu, nejznámějším je psychologický horor:

  Jak už napovídá název, tento typ hororu se zaměřuje na lidskou mysl. Místo klasických monster je zde "záporákem" psychicky narušený člověk (nebo skupina lidí), který se může na první pohled zdát úplně normální. Jeho psychická nemoc se často ukáže až po bližším poznání. Tito jedinci mají často problémy, které vznikly už v dětství – buď byli týraní, nebo vyrůstali s rodiči, kteří sami nebyli psychicky v pořádku. Takový člověk si neuvědomuje, že je nemocný, a jeho podivné chování mu připadá úplně normální. Mívá pocit, že všichni jdou proti němu, a brání se jakýmkoli způsobem. Psychologický horor je většinou realistický, bez nadpřirozených jevů.

  Nadpřirozený horor je jedním z nejoblíbenějších a nejrozšířenějších typů hororu. Tady neplatí žádná pravidla normálního světa, což dává autorům obrovskou svobodu při vytváření vlastní reality. Tento žánr se dá ještě víc rozdělit na různé podžánry podle toho, jaká monstra v něm vystupují.

  V nadpřirozeném hororu najdete postavy, které obvykle patří do fantasy, jako jsou elfové, skřeti, draci, sirény nebo mořské panny. Na rozdíl od fantasy, kde mohou být tyto bytosti přátelské, v hororu jsou většinou záporné.

  Dalšími běžnými postavami jsou démoni. Tito zlý tvorové se snaží dostat z pekla, svádějí lidi na scestí, získávají jejich duše a znepříjemňují jim život. Oblíbené téma je například posedlost, kdy démon ovládne nějakou osobu. Klasickým příkladem je „Exorcista“ od Williama Petera Blattyho, což je jedna z nejlepších hororových knih, která se také dočkala úspěšného filmového zpracování. Stejně tak v románu „Nezbytné věci“ od Stephena Kinga je hlavní záporák démon.

  Téma posmrtného života také poskytuje spoustu prostoru pro přemýšlení. Co se vlastně stane, když člověk zemře? Zůstane po něm něco? Duchové jsou jedním z nejstarších a nejznámějších paranormálních jevů, které vysvětlují nevysvětlitelné věci, které se kolem nás dějí. Různí vyšetřovatelé paranormálních jevů dokonce rozlišují několik druhů duchů, a autoři literatury a filmu je rádi využívají. Příběhy o duchy posedlých objektech nebo domech jsou také velmi oblíbené. Například v „Osvícení“ od Stephena Kinga duchové terorizují dům, do kterého se na zimu přestěhuje bývalý učitel s rodinou. Ve filmové minisérii „Dům v růžích“, rovněž od Kinga, se setkáte s domem, který se snaží zničit všechny své obyvatele. Paranormální jevy najdete i v románu „Kruh“ a jeho pokračování „Spirála“ od japonského autora Suzuki Kodži.

  Stejně jako se spekuluje o tom, co se stane s duší po smrti, řeší se i otázky týkající se tělesné schránky. Může být tělo po smrti znovu oživeno? Zůstává ještě životaschopné? A co z původní osobnosti se zachovává? Myšlenka zombie, tedy „oživlých mrtvol“, je fascinující a děsivá součást náboženství voodoo, které se zpopularizovalo například na Havaji. Podle tohoto náboženství jsou zombie revitalizováni pomocí složitých rituálů a magie – jsou to těla bez duše a tedy bez původní osobnosti. Ve filmech zombie obvykle jednají spíše jako zvířata, jejich hlavním cílem je uspokojit svůj hlad. Jedním z nejznámějších filmů na toto téma je „Úsvit mrtvých“ z roku 1978, Stephen King se také této tematice věnoval ve svých knihách, kde zombie najdete nejen v povídce „Jízda na Střele“, ale i v románu „Řbitov zvířátek“.

  Další nadpřirozená monstra vznikají spojením zvířecích a lidských prvků. Vlkodlaci, nebo lykantropové, jsou lidé, kteří se během úplňku mění v šílené vlčí bestie. K nejpopulárnějším nadpřirozeným bytostem patří upíři. Bram Stoker je proslavil svým románem „Dracula“ z roku 1897, kde představuje tohoto nesmrtelného, přesněji řečeno nemrtvého, tvora, který potřebuje lidskou krev k přežití. Upíři jsou slabí během dne, kdy se musí skrývat před sluncem a spát v rakvi. V noci mají však nadpřirozené schopnosti – mohou se transformovat na velkého psa nebo netopýra, ovládají počasí a ignorují gravitaci. V zrcadlech a lesklých předmětech se neodrážejí a mají silné hypnotické schopnosti, zejména vůči ženám a duševně slabým jedincům. O původu vampýrů existuje několik legend, přičemž jedna z nich se vztahuje na Vlada Tepeše, známého jako „Narážeč“, knížete žijícího v 15. století v Transylvánii v Rumunsku a libujícího si v násilí. Jiná zase vypráví o jakési „královně všech nemrtvých“. Ačkoli se upíři u různých autorů v různých detailech liší, základní způsob zabití je většinou stejný – probodnutím srdce dřevěným kolíkem a useknutím hlavy během jeho odpočinku v rakvi.

Hororový žánr, i když na první pohled spojený hlavně se zábavou a strachem, otevřel prostor pro analýzu lidské psychiky, kreativní práci a kritické myšlení. Studenti se naučili nejen rozpoznávat prvky hororu, ale také je využívat ve vlastních dílech. Tento projekt dokázal, že výuka může být poutavá, když kombinuje zábavné téma s výzvami, které stimulují intelektuální růst.